T. R. Raddle - Školní trest

Večer v sedm hodin zaklepal Tom společně s Arleen na dveře kabinetu profesorky McGonagallové, které se téměř okamžitě otevřely.

„Pojďte!“ přikázala jim. „Dnes budete leštit plakety v Pamětní síni. Bez hůlek. Za tři hodiny si vás přijdu zkontrolovat. A jelikož jste na to dva, tak k tomu ještě vytřete podlahu. Věci máte připravené uvnitř,“ natáhla k nim otevřenou ruku.

Tom s Arleen se na sebe naštvaně podívali. Každý dával vinu za trest tomu druhému. Potom podali profesorce přeměňování bez protestů své hůlky. Věděli, že odporování by nemělo smysl.

„Tak šup a až se vrátím, ať se to tam jen blýská čistotou!“ varovala je a odešla společně s jejich hůlkami.

Arleen si vzala jeden saponát, kyblík a hadr a beze slova se pustila do leštění první plakety. Když si všimla, že její společník stojí stále zaraženě ve dveřích, vyjela na něj: „Co tam tak stojíš? Vem si hadr a pusť se do práce. Nebo snad nevíš, jak se to dělá?“ posmívala se mu, když nepatrně kývl hlavou. „ To si děláš legraci. Tys nikdo nedostal trest od McGonagallový?“

„Co si to dovoluješ? Takhle se ke mně nikdo chovat nebude. Tohle nestrpím. A jestli si myslíš, že nevím, jak se to dělá, tak to se šeredně pleteš. Vyrůstal jsem v sirotčinci, tak jestli si mys…,“ zarazil se, když zjistil, co všechno řekl. To, že vyrůstal v sirotčinci, nikdo kromě něj a Brumbála nevěděl.

„A to si myslíš, že tě teď budu litovat? Pusť se do práce, ať můžu co nejdřív vypadnout. A chovat se k tobě budu jak chci jí,“ odsekla mu a dál se věnovala své práci.

Tom si tedy vzal potřebné věci k leštění plaket a šel na druhou stranu, co nejdál od Arleen.

Ale samozřejmě se museli u jedné z plaket střetnout…

„Jacobsová!“ zavrčel, když zjistil, že míří ke stejné plaketě, ke které měl namířeno i on.

„Co je Raddle?“ opáčila.

„To je moje plaketa!“

„Vážně? Nikde na ní není tvoje jméno,“ řekla mu klidně, a když se jí Tom podíval do očí, nespatřil žádné emoce.

„Ty víš, jak to myslím!“

„Nevím. Jak bych to mohla vědět, když mi to neřekneš?“

„Nedělej hloupou!“

„To ty nedělej chytrého!“ Nyní už po sobě křičeli. Ani si nevšimli, že touto a tou předchozí hádkou strávili hodně času. Proto je překvapilo, když dovnitř vstoupila McGonagallová.

„Co to má znamenat?“ vyštěkla na ně rozhořčeně.

„Nic paní profesorko. Jen si povídáme,“ odpověděl v rychlosti Tom.

„Tak povídáte? Ta vaše hádka byla slyšet až do sborovny. Zítra se v sedm hodin hlaste na trestu u profesora Křiklan. Budete mít trest u něj místo u mě.

„Další trest? Ale proč?“ ptala se Arleen překvapeně.

„Ano, další trest. Jste v šestém ročníku! Začněte se chovat rozumně! A mimochodem. Srážím Zmijozelu 10bodů – za každého. Je to za váš nedokončený trest. Teď už jděte! A rovnou na kolej!“ Upozornila je McGonagallová, podala jim hůlky a odešla směrem ke svému kabinetu.

„Stejně je to tvoje vina,“ zasyčel na Arleen Tom.

„Tak moje jo? Já teda nevim, kdo začal kecat o tý blbý plaketě!“

To se Tom už ale neudržel a udělal krok směrem k ní, protože jí chtěl dát facku za její chování, ale místo toho ji nakonec políbil. Arleen jenom chvíli zaraženě stála, ale potom se odtrhla a dala mu pořádnou facku. Na Tomově bělostné tváři skvěl rudý otisk prstů.

„Co si to dovoluješ? Uděláš to ještě jednou a nezůstane jenom u facky. To si pamatuj!“ vyjela na něj a naštvaně odešla pryč. Nikoli do sklepení, kde se nacházela zmijozelská společenská místnost, ale na Severní věž, její oblíbené místo.

Byl odtud nádherný výhled na jezero a na Zapovězený les. Mělo to ale jeden háček. Tato věž byla studentům uzavřená. Prý tam hrozilo nebezpečí úrazu.

Vyběhla nahoru po schodech, šla si sednout na „zídku“ a přehodila nohy přes okraj. Potom se rozplakala. „Idiot. To musí všechno zkazit? Já ho tak nenávidím. Ne, mám ho ráda, ale kdyby se choval jinak. A já husa tu ještě brečim. Musím se trochu sebrat. Panebože, jsem ze Zmijozelu! Vidět mě teď někdo, tak si pomyslí, že jsem slaboch. Odteďka ho budu prostě ignorovat. No, to asi nepůjde, když s ním sedím na lektvarech, pracuju s ním ve dvojici na přeměňování a ještě k němu s ním mám zítra další trest. Do háje.“


U Toma:

Tom mezitím došel k sobě do pokoje (jako prefekt měl svůj vlastní), lehnul si na postel a přemýšlel: „Do háje, proč jsem jí políbil? Vždyť jsem jí chtěl dát facku! Prostě si jí nebudu mimo hodiny, co sedíme spolu, všímat. Jsem to ale idiot. Ale proč odešla?“ ptal se sám sebe, ale potom mu došla jedna věc. Vždyť i ona měla prefektský odznak. „To znamená, že taky musí držet hlídky. Ale jakože jsem si jí nevšiml? Vždyť obvykle si lidí kolem sebe všímám.“ Potom s hlavou přeplněnou myšlenkami, usnul.


Zpět u Arleen:

Ta se okolo jedné v noci zvedla a vydala se přes celý hrad zpět ke zmijozelské společenské místnosti, kde zašla do svého vlastního pokoje, kde po osobní hygieně usnula klidným, nerušeným spánkem.